Ponožkáčci

Jednou větou: Miluju je!

Mám doma smečku psů a pořád šiju další. Průměrně mi to vychází jeden hotový pesan denně. Nějaké jsem rozdala mezi své nejbližší, nějaké jsem prodala těm, co o ně měli zájem. A nějaké mám zatím doma v krabici.

Proces vytváření ponožkáčka je pro mě odpočinkem, což je nejspíš patrné, když je dělám "ve velkém". Zkoumala jsem, co je ten hnací motor, který mě nutí šít další a další pejsky. Asi to, že jakmile dodělám poslední steh, uvážu mašli na krk, vidím, že vzniklo něco unikátního. Není důležité, jestli má hlavu trochu našišato, nebo zuby (v případě vlka) jako upír. Přesně v té nedokonalosti je dokonalost každého z nich. Nejsou jak podle šablonky, jsou unikátní, každý jeden.

Baví mě vymýšlet, čím je ozvláštním, co ještě by bylo hezké a co už je moc.

Mám s nimi plány, počítám s nimi. Nevadí mi do nich investovat, protože věřím, že se mi to vrátí.

A počítám s tím, že (pokud se neuvidíme s Irenkou dřív), budu moci dát Hospicu na Betlémském světle, v tomto roce dar od nás všech. A moc se na to těším. 

Není snadné popisovat, jak jsou pejsci báječní, nejlepší je "omakat" si pejska naživo.

Miluju je, protože:

- jsou každý jiný

- jsou měkoučcí

- vidím v každém kousek své práce a lásky, s jakou je vytvářím

- vím, jakou radost umí muchlánci udělat

Tak to je asi k mému vyznání všechno, ono totiž úplně všechno popsat nejde :)