K čemu všemu mě dovedli moji Andělíčci

Je to zvláštní... ale opravdu nic není náhoda :-) Andělíčky jsem rozeslala mezi své přátele, tedy první várku, asi 15 kusů. Myslela jsem si, že je to milé povzbuzení a výraz toho, jak si jich vážím. Reakce byly vlastně jen pozitivní.

Pak jsem kreslit přestala...ani nevím proč. Možná nebyl ten správný čas a pastelky mi nepřinášely útěchu, kterou jsem zrovna potřebovala. Ono ani moc nejde malovat pozitivní obrázky, když je člověk sám dost na dně z různých situací. Takové věci musí přijít samy a být odrazem toho, co cítím. Jinak to ani neumím.

K třicátinám jsem si nadělila jednoho andělíčka do konce života :-) Jako dárek od mojí maminky jsem si nechala na pravé zápěstí vytetovat svého Anděla strážného. Přišlo to tak nějak samo, dá se říct jako blesk z čistého nebe. O druhém tetování jsem uvažovala dlouho, ale nevěděla jsem se rozhodnout, co by to mělo být a kam... a když jsme na cestě z práce stály s kolegyněmi na červené, napadlo mě to. A tak si nosím svého anděla s sebou.

Malování ustávalo... až ustalo zcela. Pastelky ležely úhledně ve skříni a trpělivě čekaly až je zase objevím.

Až jsem se stala Dobrým Andělem. Nepřispívám pouličním prodejcům všehomožného, občas hodím do kasičky útulku nebo v mrazech jsem do útulku vezla deky a peřiny, aby pejskům nebyla zima. Ale Dobrý anděl, mě oslovil. Naprosto. A tak jsem začala, i když skromně, přispívat měsíčně pár korun. Mě chybět nebudou a jinému třeba pomůžou.

A pak mě to napadlo... jde o Anděla, přece :-) jelikož pomoc je u Dobrého Anděla zcela adresná, napadlo mě každý měsíc, kdy odejde můj příspěvek, poslat jednoho andělíčka tam, kam odešly peníze. 

Nevím, jak se tváří ti, kterým přijde andělíček. Věřím, že jim dodá trochu naděje a na chvíli třeba úsměv.

A já... věřím svým Andělům. Vím, že mě zase někam dovedou. Kam...? To zatím ví jen oni.